Losing It | Ukázky z knihy

listopadu 23, 2014

Vykročil za mnou, ale já zvedla ruku: "Dost! Nech toho! Tohle nemůžeme dělat! Řekli jsme si, že na to zapomeneme! Vlastně jsi to řekl ty! Teda vy! Nemůžete něco říkat, a pak udělat tohle!"
"To je mi líto."
Netvářil se, že by ho to moc mrzelo. Tvářil se, že by chtěl ještě.
Zavrtěla jsem hlavou a vykročila ke dveřím.

×××××××××××××××××××××××××××× 

Něco se mi sevřelo na prsou, a než jsem stačila něco podniknout, vyhrkly mi do očí slzy. Zůstala jsem stát za závěsem. Potřebovala jsem chvíli pro sebe, než vejdu do třídy. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, ale nepomohlo to. A tak jsem udělala tu nejlogičtější věc. Roztančila jsem se. Tančila jsem bez hudby. Křičela jsem bez hlasu, jásala jsem němě, potmě za oponou, kde mě nikdo neviděl.

×××××××××××××××××××××××××××× 

Podala jsem mu kočku zpátky, stále nejistá, ale už jsem byla trochu klidnější. Začala jsem obcházet klece a hledala šedou kočku, která by se hodila na Hamleta. A pak jsem ji našla a Osud se mi musel přímo chechtat. Krčila se vzadu v kleci, velké zelené oči plné nedůvěry. Otevřela jsem dvířka a kočce se z hrdla vydralo výhružné zavrčení.
No samozřejmě... musím si vybrat strašidelnou kočku.
Cade mi řekl přes rameno: "To nemyslíš vážně."
Kéž by. Ale řekla jsem prve Garrickovi, že Hamlet má šedivou barvu.
"V životě mívá největší cenu to, co nás nejvíc děsí,"řekla jsem mu. Tohle jsem určitě jednou četla v koláčku štěstí. Zní to moudře, ne? Sáhla jsem do klece, připravena na kousnutí, škrábání nebo prostě masakr, ale když jsem vzala do dlaní to kočičí tělíčko, ozvalo se jen tiché kňourání.

×××××××××××××××××××××××××××× 

Tohle musí přestat! Když jsem dokázala hrát s Domem, musím to zvládnout i s Cadem, ať je jakkoliv naštvaný! Je to můj nejlepší kamarád, jenže pokud chci být profesionální herečka, musím se naučit odložit city stranou a brát ho jako kohokoliv jiného.

×××××××××××××××××××××××××××× 

Bohužel, v tom zmrzlinové rauši uprostřed tichého, zšeřelého pokoje jsem si zároveň přiznala, že jsem do něj zamilovaná čím dál víc. Náš vztah byl tak bolestně krátký - bylo to jako prožít jediný den v platonovském slunečním světle po životě stráveném v podzemí, přičemž v tomto příběhu na mě připadla úloha krtčího muže. Možná to mělo být všechno, čeho se může člověku v takovém vztahu dostat - záblesky světla, světla až příliš oslnivého, než aby se dalo dlouho snášet. Možná bych měla být osudu vděčná i za toto... Necítila jsem vděčnost. Cítila jsem zoufalství - a v žaludku spoustu zmrzliny.

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Četla jsem ji v angličtině a ta kniha je boží :)

    OdpovědětVymazat
  2. Kniha mě začíná zajímat čím dál tím víc. :) a to nejsem na klišé romance! :) Díky!!

    OdpovědětVymazat